C-322/14 - El Majdoub - ICT Judikatura

Populární název:	El Majdoub
Soud:	Soudní dvůr Evropské unie
Typ:	Rozsudek - řízení o předběžné otázce
Identifikátor:	Věc C-322/14
ECLI:	ECLI:EU:C:2015:334
Datum rozhodnutí:	21. 5. 2015
Dostupnost:	curia.europe.eu
Kategorie:	Působnost práva na internetu
Eurovoc:	mezinárodní právo soukromé
Vztah k předpisu:	Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech; Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

Toto je anotace judikátu C-322/14 - El Majdoub v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií. Autorem této anotace je Kateřina Bradáčová.

Obsah

• 1 Skutkový stav
• 2 Průběh řízení
• 3 Otázka
• 4 Právní úprava
• 5 Aplikace právní úpravy na skutkový stav
• 6 Závěr
• 7 Poznámky

Skutkový stav

Jaouad El Majdoub byl prodejce automobilů usazený v Německu, který prostřednictvím webové stránky patřící společnosti CarsOnTheWeb.Deutschland GmbH zakoupil elektromobil. Společnost CarsOnTheWeb.Deutschland GmbH měla sídlo rovněž v Německu, nicméně její mateřská společnost se nacházela v Belgii. Součástí všeobecných obchodních podmínek prodávající společnosti bylo ujednání o příslušnosti zakládající příslušnost soudu v Belgii. Tyto obchodní podmínky byly inkorporovány do předmětné webové stránky a kupující souhlas s nimi vyjádřil kliknutím na příslušné políčko. Obchodní podmínky se však při takovém vyjádření souhlasu, ani jindy v průběhu nákupu, automaticky neotevřely - pro seznámení se s nimi musel kupující kliknout na příslušný hypertextový odkaz a následně se obchodní podmínky otevřely v samostatném okně.

Průběh řízení

Prodej realizovaný mezi stranami byl ze strany prodávající společnosti zrušen. Žalobce Jaouad El Majdoub se domníval, že toto zrušení není opodstatněné, a proto podal žalobu k soudu v Německu. Německý soud zkoumal svou příslušnost, a to v souvislosti s platností uzavřeného ujednání o příslušnosti dle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I.“). V souladu s čl. 267 smlouvy o fungování Evropské unie přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

Otázka

Předběžná otázka byla položena v tomto znění: „Splňuje tzv. ‚click wrapping‘ požadavky kladené na sdělování elektronickými prostředky ve smyslu čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I.? “[1]

Německý soud se tedy Soudního dvora dotazoval, zda způsob jakým měl kupující možnost seznámit se s obchodními podmínkami, a tedy i s ujednáním o příslušnosti, je dostatečným pro platné založení příslušnosti zvoleného soudu dle čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I.

Právní úprava

Předmětem řešené předběžné otázky byl čl. 23 nařízení Brusel I. zabývající se ujednáním o příslušnosti. Tento článek stanoví, že pokud se strany dohodnou, že příslušnost soudu v již vzniklém nebo budoucím sporu bude založena v určitém státě, je příslušný takto prorogovaný soud, přičemž, nedohodnou-li se strany jinak, je tato příslušnost brána jako výlučná. Dále se čl. 23 nařízení Brusel I. zabývá formami, v jakých musí být ujednání o příslušnosti uzavřeno, aby bylo platné. Těmito formami jsou forma písemná nebo forma ústní s písemným potvrzením, dále forma, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi stranami a v mezinárodním obchodě také forma, která odpovídá obchodním zvyklostem – zde je však stanovena podmínka, že strany tyto obchodní zvyklosti znají nebo musí znát, a tyto obchodní zvyklosti jsou v daném odvětví obecně známé a strany se jimi běžně řídí. Pro řešenou předběžnou otázku je potom nejvíce relevantní odstavec 2 předmětného článku, který stanoví, že písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky – tato sdělení však musí umožňovat trvalý záznam dohody.

Aplikace právní úpravy na skutkový stav

Soudní dvůr se zabýval otázkou, zda technika, při níž kupující vyjádří svůj souhlas s obchodními podmínkami kliknutím na příslušný odkaz (tzv. click wrapping) představuje sdělení elektronickými prostředky, které umožňuje trvalý záznam této dohody, jak vyžaduje čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I. Dále také zohledňoval, jakou roli pro splnění podmínek stanovených v čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I. hraje skutečnost, že obchodní podmínky se při vyjádření souhlasu automaticky nezobrazily a kupující si je pro seznámení s nimi musel otevřít samostatně.

První řešeným aspektem byla otázka platného vzniku ujednání o příslušnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že příslušnost soudu je platným ujednáním o příslušnosti stanovena jako výlučná (nedohodnou-li se strany jinak), je třeba se zabývat otázkou, zda skutečně příslušnost byla založena na základě dohody stran, tedy je třeba zkoumat, zda ujednáním o příslušnosti byla vyjádřena shodná vůle stran. Zde Soudní dvůr konstatoval, že v řešeném případě kupující zaškrtnutím příslušného políčka na internetových stránkách prodávající společnosti vyjádřil svůj výslovný souhlas s obchodními podmínkami.

Druhým aspektem, kterým se Soudní dvůr zabýval, byla možnost vytvoření trvalého záznamu obchodních podmínek kupujícím. Z jazykového výkladu čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I. Soudní dvůr dovodil, že toto ustanovení sice vyžaduje, aby při zobrazení obchodních podmínek byla kupujícímu nabídnuta možnost vytvoření jejich trvalého záznamu, nicméně není relevantní, zda takto bylo kupujícím skutečně učiněno. Dále Soudní dvůr provedl historický a teleologický výklad čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I., kdy podle odůvodnění návrhu nařízení Rady (ES) bylo účelem tohoto ustanovení postavit některé formy elektronického sdělení naroveň písemné formě uzavření ujednání o příslušnosti a tímto způsobem zjednodušit uzavírání smluv elektronickou cestou. Možnost uložit nebo vytisknout informace poskytnuté prostřednictvím promítnutí na obrazovce je zde především kvůli garanci stejných záruk jako u písemné formy, nicméně z tohoto hlediska je opět relevantní pouze skutečnost, že strana tuto možnost dostala a již ne skutečnost, zda ji využila a předmětné informace si příslušným způsobem uchovala.

Závěr

V původním řízení nebylo tvrzeno, že by vyjádření souhlasu s obchodními podmínkami kliknutím na příslušný odkaz neumožňovalo jejich tisk nebo uložení. Proto Soudní dvůr shledal, že skutečnost, že obchodní podmínky nejsou na předmětné internetové stránce zobrazeny automaticky, není způsobilá zpochybnit platnost uzavřené dohody o příslušnosti.

Dle odpovědi Soudního dvora na položenou předběžnou otázku je třeba čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I. vykládat v následujícím smyslu. Technika vyjádření souhlasu s obchodními podmínkami kliknutím musí být chápána jako sdělení elektronickými prostředky umožňující trvalý záznam dohody, a to za předpokladu splnění podmínky, že je umožněno obchodní podmínky vytisknout a jejich text uložit. Ve smyslu čl. 23 odst. 2 nařízení Brusel I. je tedy tato forma uzavření dohody o příslušnosti postavena naroveň formě písemné.

Závěrem je nutné zdůraznit, že Soudní dvůr se zabýval problematikou vyjádření souhlasu s obchodními podmínkami mezi podnikateli a tedy jeho závěr nelze obecně aplikovat na vztahy, v nichž figurují spotřebitelé.

Poznámky

1. ↑ Bod 19 anotovaného rozhodnutí.